Přeloženo z latiny znamená „kaz“ zchátralost a hnilobu. Zubní kaz je ztráta tvrdých zubních tkání způsobená bakteriálně-chemickým procesem odvápnění a rozpuštění. Povrch zubu je vystaven neustále vnějším vlivům. Kyseliny v ústech způsobují demineralizaci, ukládání minerálů remineralizaci. Dostane-li se tento střídavý dynamický proces z rovnováhy, působením kyselin dojde k uvolnění chemické vazby, vzniku defektu a následnou progresí ke zničení celé struktury zubu.
Změklé, shnilé struktury zubu musí být odstraněny a zničeny.
Jedná se o vysoce estetické výplňové materiály s plastovou matricí v barvě zubů. Za ideálních podmínek je jejich umístnění v ústech více než jen alternativou k amalgámovým výplním. Kompozitní výplň není na rozdíl od amalgámu natlačena, nýbrž přilepena a měla by být použita ve vrstvách. Každá vrstva se vytvrzuje vytvrzovacím světlem (UV záření). Omezením pro kompozitní výplně je především velikost kazu zubu, okrajové těsnění u krčku či smrštění způsobené UV – vytvrzováním.
První použití amalgámu pro tento účel je přičítáno zubaři I. Regnartovi v roce 1818. Zároveň je to trochu sporné, protože jsou rovněž uváděná jména Thomas Bell a Taveau. Od roku 1820 se masivně používá jako výplňový materiál. Výhodou amalgámu jako výplňového materiálu je jeho poměrně jednoduché, do značné míry chybám odolné zpracování, a to i za obtížných podmínek v ústech a v jeho trvanlivosti, které při srovnatelně správném zpracování nemůže být dnes ještě dosaženo jiným plastovým materiálem. Čas potřebný pro zhotovení AMG-výplně je kratší než pro kompozitní výplň. Kromě toho, amalgám je podstatně levnější než moderní výplňové kompozity, jejichž hlavní výhody spočívají v barvě podobné zubu a v možnosti adhezivního připojení ke struktuře zubu.